Z Col de Sevi přes Vico k moři
29. 8. 2017
Dnes ráno po snídani, nás autobus opět vyveze do hor. Vysadí nás na horském sedle nazvaném Col de Sevi, přímo uprostřed místních prasátek, kterých je zde víc než dost.
Průvodce Luboš, nás před nimi varoval, a tak všichni víme, jak se máme chovat, aby nás nenapadli. Dost se jich bojím, ale než vybalíme kola z přívěsu, chlapi je zastrašují, a tak na nás moc nedotírají.
Těsně před našim odjezdem ze sedla, přijíždí na místní odbočku, která po pár metrech končí v prachu, nějaký člověk s naloženým autem granulí a prasátka začne krmit. Jiný kraj, jiný mrav. Krmí je stylem, že hvízdá a granule sype na asfalt. Prasata se v tu chvíli sbíhají ze všech stran, z každého křoví. Prostě silný zážitek :-)
Nutno podotknout, že pánovi se naše výprava moc nelíbí. Jde k autobusu a pravděpodobně nám vyčítá, že mu ničíme asfalt :-))
Když se dostatečně vynadíváme na "velkovýkrm" korsických prasat, nasedáme na kola a pětikilometrovým sjezdem se dostaneme ke kapli Svatého Rocha, kde z hlavní silnice odbočíme vlevo, na vedlejší.
Pak se cesta klikatí mezi kopci. Terén vede převážně z kopce, ale chvílemi musíme i pořádně zabrat, protože se před námi objeví zrádné, ale krátké stoupání.
Zanedlouho přijedeme do vesnice Letia, ve které je silnička dost úzká. Převažují zde kamenné středověké domy, které vypadají jako malé pevnosti, a u jednoho na zápraží sedí místní a mávají nám. Projedeme okolo kostela Sv. Martina a opět převážně klesáme k říčce Acatena.
Cestou si dáme malou přestávku, při níž nám průvodce Petr, ukáže fíky a my ochutnáme. Nutno podotknout, že jsou zralé a moc dobré - prostě mňamka.
Protože jsme ale dost opožděni za ostatními a i přesto, že je před námi stoupání, nezbývá nám než šlápnout do pedálů a vyrazit do kopce, abychom dojeli zbytek pelotonu.
Asi po 5-ti km se sejdeme v městečku Vico, na malém náměstíčku pod sochou Pascala Paoliho, jediného prezidenta Korsiky a zakladatele jediné univerzity na ostrově.
Ještě než k němu dorazíme všimnu si při příjezdu do městečka celkem velkého kostela a tak se k němu vrátíme, abychom si ho prohlédli.
Jak později zjistíme je to kostel Sv. Marie a je docela velký.
Co mě však překvapí, je skutečnost, že je zde téměř tma a žádná okna. Později při prohlídce zvenčí okna vidím, ale jsou uzavřená okenicemi.
Zřejmě kvůli horku které zde neustále panuje. Ani dnes tomu není jinak a my se pořádně potíme. Proto využijeme na náměstíčku kašnu, u níž se osvěžíme a posvačíme.
Další cesta vede opět do kopce, dostaneme se nad městečko, kde stojí stále funkční klášter s kostelem řádu Františkánů. Zde se také nachází vzácný krucifix ze 14. století.
Odtud převážně opět klesáme až k říčce Liamone, zde posvačíme a máme možnost se vykoupat v průzračné vodě. Protože mě se plavat nechce a Tomáš má velkou rýmu, koupat se nebudeme. Přejedeme přes krásný kamenný most a osvěžíme se pouze brouzdáním.
Pak nás čeká téměř 9 km stoupání, při kterém nastoupáme přes šestset výškových metrů, až se dostaneme do městečka Ambiegna.
Další místo, kterým projíždíme se jmenuje Casaglione a odtud pak převážně klesáme až k samému moři. Cesta vede převážně lesem, ale občas se naskytne krásný výhled do údolí. Pár kilometrů před cílem si zastavíme, abychom se tou nádherou mohli pokochat.
Autobus na nás čeká u místa na pláži du Liamone kde se stejnojmenná říčka vlévá do moře.
Odložíme kola, a jdeme se koupat. Moře je tu ještě čistší s průzračnější vodou, než v našem kempu. Pláž je pěkná, tvořená milióny kamínků různých barev a velikostí.
Když se dost vykoupáme, tak si nějaké na památku nasbíráme.
Asi po půl druhé hodině koupání nasedáme do autobusu a vracíme se přes hory zpět do kempu.
Po návratu z výletu, se rychle navečeříme a pak jdeme balit, protože zítra, hned po snídani kemp opouštíme.
