Výletník

Dnes máme na programu výjezd k salaši a hospůdce Bergeries de Grottelle, v horní části blízkého horského údolí, které se jmenuje Restonika. Dle informací od Luboše, nás čeká jeden tisíc metrů převýšení, na patnácti kilometrech, což nebude žádná legrace. Kdo prý bude mít ještě málo, tak si může pěšky vyšlápnout dalších tři sta výškových metrů, až k jezeru Lac Melo v horách. Mimo to, se nabízí varianta strávit den odpočinkově v okolí kempu.

My si vybíráme první variantu. Protože se bojíme horka, vyrážíme hned brzy ráno po snídani.

Po krátkém a mírném rozjezdu, podél říčky Restonika, se před námi objevuje stejnojmenná soutěska. Jde o úzkou roklinu, jejíž břehy jsou tvořeny ohromnými skalisky, na nichž rostou hlavně borovice. Prostředkem soutěsky teče říčka, podél níž vede úzká asfaltová silnička, po které stále stoupáme. 

Po pár kilometrech stoupání musíme odpočívat a pít, protože je žízeň. Počasí je k nám prozatím přívětivé a slunce je schované pod mraky, takže není úporné vedro, ale nějakých 22°C, což je snesitelné.

Když se krátce občerstvíme jedeme dál. Pomalu a vytrvale se blížíme k cíli. Protože Tomáš není díky rýmě úplně v kondici, tak chvílemi jedu i vpředu, což nebývá zvykem. Čím blíže k cíli, tím častěji odpočíváme a pijeme. Přestože je počasí stále milosrdné, oblečení na sobě můžeme ždímat. Převýšení je fakt řádné. Jednu chvíli jedeme tak pomalu, že musíme z kola slézt, protože se nemůžeme udržet ve šlapačkách. Mezitím nás pomalu a jistě předjíždí zdatnější účastníci zájezdu, kteří vyrazili až po nás.

Po necelých čtyřech hodinách jsme u cíle. Před námi končí asfaltka a kolem nás jsou samé vysoké štíty jako v Tatrách. Mineme malou ovčí farmu a kola zaparkujeme na parkovišti pro auta. Když chceme posvačit z vlastních zdrojů u hospůdky, její majitel nás vykáže a tak hledáme klidné zákoutí k odpočinku. 

Po svačině a chvíli debatování zda jít dál nebo se vrátit, vyhraje varianta výstup k jezeru. Nazujeme pohory a dáme se na cestu. 

Stezka je kamenitá opět s prudkým stoupáním, ale při každém kroku stoupá odhodlání, že to dáme. Asi za hodinku jsme u jezera. Nádhera. 

Zpáteční cestu volíme druhou stranou, kde nás čeká několik žebříků a řetězů, ale o to je to zajímavější. Sestup ke kolům je o mnoho rychlejší a tak jsme zanedlouho u salaše.

Tady nasedneme, pohledem se rozloučíme s horami a před sebou máme parádní patnácti kilometrový sjezd do kempu v údolí. Cestou dolů, dáme opět pár zastávek, abychom neutavili brzdy.

Po návratu jsme dost utahaní a tak už jen odpočíváme.